Ani nevím..

Tak je to přesně dva týdny co jsem zpátky v Brně a bylo by asi vhodný to nějak shrnout. Takže..:-)První změnou je to, že už je mi 23..tato změna se ale bohužel nedala nijak ovlivnit, přesto, že jsem se zuby nehty snažila zastavit čas. Abych řekla pravdu, mám špatnej pocit, protože jsem čekala, že pětileté výročí, které jsme oslavily s mojí dospělostí se konečně nějak projeví..že třeba budu zodpovědná, rozhodnutá co chci v životě dělat, nebudu blbnout jako malý dítě..no, ale zatím je to čím dál horší. Abych nemyslela na Holandsko, tak se snažím neustále něčím zaměstnávat, takže pak můj den vypadá tak, že místo abych si pořádně užila prázdninového spánku, tak už v sedm ráno frčím do vany, mokrý vlasy si pak suším z okýnka vlaku nebo autobusu(teda od půlky týdne už si užívám luxusu sušení za jízdy v autě), v osm už jsem u našich, krmím psa, pak letím zpátky na autobus, ověšená notebookem, cestovní taškou s knížkama a případně ještě baťohem s věcma na cvičení, jedu do města, kde se snažím v muzeu potit svoji bakalářku, ale jde to jemně řečeno ztuha. Pak pádím k doktorce, tam čekám zhruba hoďku než na mě přijde řada, ale stejně se nedočkám, protože už zase musím letět na sraz s kamarádkou, která už netrpělivě přešlapuje a významně si klepe na hodinky. Pak frčím domů do sebe nasoukat nějaký ultra zdravý oběd, protože vrámci úžasných změn ve svým životě jsem se rozhodla konečně zhubnout. Během ládování se brokolicí a mrkví vyřídím pár mailů a na ICQ a msn radši předstírám nepřítomnost. Odpoledne zase utíkám k našim venčit tu zrůdičku, která sice už vzrůstem vypadá jako dospělý pes, ale psychicky je na tom stejně infantilně jako já, takže si nadělám ostudu po celé vesnici, když milovaná Cindynka poskáče sousedce světlý kostýmek a málem zlomí vaz starýmu kníračovi, se kterým se snaží hrát. Večer mě čeká buď nějaký sraz s kamarádkou nebo se jdu opít do remixu, čímž zase poruším svoje předsevzetí o omezení alkoholu. A tak to jde pořád dokola, no rozhodně se nenudím.
A pak jsme tu měli Valentýna. Naštěstí mě tento pseudosvátek vůbec nebere, takže se nemusím doma hroutit při sledování Hříšného tance a zajídat žal čokoládou.
Samostatnou kapitolou je můj vztah k mužskému pohlaví..Doufala jsem, že se to návratem do Brna nějak uklidní, ale zatím se to vyvíjí spíš opačným směrem a mám pocit, že se řítím někam, kam jsem rozhodně neplánovala se dostat, ale bohužel nemám sílu, vůli či co to zastavit.